V sobotu a neděli 22. a 23. dubna 2017 jsem se po pár letech opět přesvědčil, že olomoucký Poděs není jen „jednou z postupových přehlídek“. Je to skutečný svátek divadla, kde výrazně ustupuje do pozadí postupový či „soutěžní“ aspekt akce. Je evidentní, že se sem soubory rády vracejí bez ohledu na případný „neúspěch“, pro děti jsou tu připraveny diskuse, dílny, inspirativní představení a nejrůznější drobné atrakce, dospělí mají příležitost se dál divadelně vzdělávat. Na přehlídkových inscenacích je ostatně dobře patrná dlouhodobá metodická péče pořádajícího Sdružení D o obor dětského divadla v Olomouckém kraji. I když soubory neprocházejí žádným předvýběrem, výsledky jejich práce jsou většinou velmi poučené a při rozboru inscenací je většinou o čem povídat.
Všech deset představení hlavního programu i představení inspirativní (Ústav úžasu Praha, Usnula jsem, ale nespím) se hrála v sálech ZUŠ Žerotín. A přestože nejsem přítelem třeskutě vtipných rozehrávaných moderátorských úvodů k přehlídkovým představením, musím uznat, že letošní dvojice žáků ZUŠ Žerotín plnila svou roli opravdu výborně – byť v několika případech trochu hrozilo, že by jejich drobný výstup mohl svou kvalitou překonat následné představení.
Metodická péče týmu kolem Pavla Němečka, Ivany Němečkové a Aleny Palarčíkové se letos zřejmě projevila i ve sci-fi tematice některých inscenací – právě s předlohami tohoto druhu pracovaly Alena s Ivanou na svém podzimním semináři pro vedoucí dětských souborů. Raritou této přehlídky pak bylo, že tu diváci mohli vidět dvě různá zpracování knihy Marca Haddona Spudveč aneb 70 000 světelných let. Při sledování poněkud nepravděpodobných zápletek příběhu zachraňování planety před utajenými mimozemšťany mohlo leckterého diváka už v první verzi příběhu maně napadnout, že možná nejde o příliš kvalitní literární předlohu. Protože ale Marca Haddona znám jako vynikajícího autora díky jeho Případu se psem, pochopil jsem, že problémy jsou zřejmě důsledkem snahy vtěsnat do inscenace všechna důležitá dějová fakta příliš rozsáhlého textu. Náročný je asi i převod specifického humoru předlohy na jeviště. Ať už je to jakkoli, soubor Pvdramec ze ZUŠ Prostějov se ve své inscenaci Spudveč nakonec vypořádal s nástrahami předlohy se ctí, zejména v první půli byl příběh vyprávěn poměrně přehledně a inscenaci nechyběly ani charakteristické náležitosti „studentské sci-fi“, jak myslím nazval zvolený žánr můj spolulektor, dramaturg a režisér Vladislav Kracík. Přestože příznakem tohoto žánru je podle něj zkratkovitost i jistá vědomá herecká a scénografická jednoduchost a ledabylost, jichž jsme byli svědky, přimlouval bych se ve všech složkách za přesnější práci se stylizací, která by ve výsledku mohla zpevnit celý tvar. Soubor pod vedením Jany Turčanové byl každopádně za kvality své inscenace oceněn doporučením do širšího výberu na celostátní přehlídku.
Spudveč v podání souboru Spešl ze ZUŠ Leoše Janáčka ve Frýdlantu nad Ostravicí pod vedením Jitky Kvasničkové předčil prostějovskou verzi důslednější expozicí příběhu a tím i vstupní motivaci postav, převodu předlohy a jejího humoru také pomohl mladší věk protagonistů souboru. Jevištnímu projevu dětí ale opět chyběla pevnější stylizace, inscenaci navíc dominovaly dlouhé nedramatické dialogy s občasnou mechanickou deklamací textu. Soubor získal ocenění za kolektivní práci na inscenaci.
V žánru humorné sci-fi se odvíjela i Vesmírná havárie souboru Dramka z Valentky Prostějov (ved. Hana Lužna). Drobná inscenace neměla velké ambice – soubor si je vědom, že jde o jevištní hříčku, žáci 9. třídy si po třech letech dramatické výchovy v 6., 7. a 8. třídě vymohly dramatický kroužek a jsou rádi, když můžou být společně na jevišti. Představení nechyběly vtipné momenty, škoda jen, že text Aloise Mikulky nenabízí zajímavější téma než je oblak smradu v meziplanetárním prostoru.
S tematikou mimozemských civilizací si pohrávalo také představení Mimozemská civilizace existuje souboru Rybky při Masarykově základní a mateřské škole Velká Bystřice (vedoucí Zuzana Švierčková a Zuzana Vodičková). O skutečnou science-fiction ale tentokrát nešlo. Jak se postupně ukázalo, mimozemšťani byli jakousi zhmotněnou výmluvou v případě, když nepořádné dítě např. ztratí ponožky. Výchozím tématem byly tedy výmluvy, ve velmi volném až nezřetelném jevištním tvaru spoléhajícím na improvizaci dětí a atmosféru dodanou zvnějšku světlem a hudbou, se ho bohužel sdělit nepodařilo.
Jednou z nejpozoruhodnějších inscenací letošího Poděsu je bezesporu Tohle jsem udělal souboru ZUŠ Zábřeh (ved. Jana Jurkasová). Divadelní zpracování stejnojmenné vynikající knihy Anny Dee Ellisové je velmi vyspělé a nápadité zejména po scénografické stránce. Vynalézavá hra s papundeklovými krabicemi kombinovaná s videoprojekcí je přímo nabitá metaforami, projev starších dětí je navíc velmi přesvědčivý a přesně stylizovaný. Problém inscenace spočívá v tom, že princip tajemství a jeho velmi pozvolného rozkrývání směrem ke konci funguje mnohem lépe v knize než na divadelní scéně. Divák je neustálým utajováním zásadního faktu celého příběhu spíše frustrován (v knize naopak motivován a udržován v napětí), dokonce může propadnout pocitu, že se vše svévolně šifruje až k naprosté nečitelnosti. Za svůj pozoruhodný počin byl ovšem soubor oceněn cenou za inscenaci.
Vrcholem olomouckého Poděsu byla (aspoň pro mě) inscenace souboru Pískající vršky ze ZUŠ Mohelnice (ved. Martina Kolářová) Méďa spěchá domů (podle knihy Marky Míkové Jonáš spěchá domů). Pojednává iniciační cestu plyšového medvídka, který putuje z dalekého Sinhapůru, kde byl vyroben, domů k holčičce, která ho má dostat k narozeninám. Příběh byl dětmi ve věku 9–11 let rozehrán nápaditě a s humorem, s přesným jednáním v situacích. Soustředění dětí a jejich vztah k loutkám, ušitým pro tuto inscenaci ve stylu plyšových zvířátek, působily až dojemně. Inscenace byla oceněna přímým postupem na celostátní přehlídku.
Za sympatický počin lze označit také inscenaci O hodném chlapečkovi, který se stal kredencí souboru Na větvi ze ZUŠ Zábřeh (ved. Pavla Schönová). Soubor příjemně rozehrál některé situace Macourkovy předlohy, do expozice navíc nápaditě vložil téma dětí jako obrazu svých rodičů. Výraznou slabinou inscenace je ale fakt, že se souboru nepodařilo uspokojivě vyřešit klíčové situace příběhu, zejména samotnou proměnu chlapečka Silvestra v kredenc. Soubor byl oceněn za kolektivní práci na nscenaci.
Pohádka Hrnečku vař! v podání Dětského loutkového divadélka Krasohlídek Zábřeh (ved. Magdalena Schwarzová) je především výsledkem touhy využít fundus loutek, který v Zábřehu zůstal po už neaktivním loutkářském souboru Klubíčko. Text Vlastimila Pešky na námět Erbenovy pohádky bohužel může sloužit jako názorná ukázka dramaturgického nešvaru, označovaného často jako „boule na příběhu“. V průběhu se tak odehrálo, především pak „odmluvilo“ všechno možné, jevištně nerealizován zůstal ale klíčový moment hrnku vařícího kaši. Co se ovšem souboru nedá upřít, je skvělé vedení marionet (jinak pro tuto pohádku celkem nevhodně zvolených).
Jednoduchou ilustrací textu amerického countryového písničkáře Grandpa Jonese Vánoční host doplnil přehlídku soubor Drozd při ZŠ Osek nad Bečvou (ved. J. Navrátilová). K divadelnímu ztvárnění textu vyzval soubor překladatel textu Zdeněk Hanka, kultivovaný tvar ale nepřekračuje hranice popisnosti, schází mu dramatické situace a základní dovednosti pro práci s veršem.
Podobně drobná inscenace souboru Ráčci Roveňáčci ze ZŠ Rovensko(ved. Pavla Schönová) Proč nechtěl Honza princeznu za ženu na text Jiřího Havla naopak přesně vystihla a rozehrála situaci záchrany princezny před drakem. Vtipně vyřešený střet Honzy s hromadnou postavou draka se stal jedním z nejpvabnějších momentů celé přehlídky. Soubor získal ocenění za nápadité zpracování textu Jiřího Havla.
Na závěr nezbývá než poděkovat organizátorům Poděsu za příjemně a inspirativně strávené dva dny, za všechna představení a diskuse, bezchybnou organizaci přehlídky i za skvělou společnost mých spolulektorů Jiřiny Lhotské a Vládi Kracíka.
Jakub Hulák
Fotogalerie