Krajské kolo dětské divadelní přehlídky Poděs 2019 je minulostí. V inspirujícím víkendu plném dětského divadla, workshopů, diskusí s porotou a přátelských setkání se setkalo celkem 7 divadelních souborů. Do širšího výběru na Dětskou scénu 2019 nakonec porota doporučila divadelní soubor ZUŠ Mohelnice My jsme všechno, jenom ne kuře na paprice s inscenací "Děti s cedulkou". Blahopřejeme a i všem ostatním malým divadelníkům přejeme radost z divadla a hodně nápadů. Za podporu tohoto festivalu děkujeme všem sponzorům a Magistrátu města Olomouce, Olomouckému kraji, Ministerstvu kultury a Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy.
Poděs, který jsem měla možnost navštívit 6. a 7. dubna letošního roku jako členka lektorského sboru (spolu s Ivanou Němečkovou, pedagožkou místní ZUŠ, velmi znalou dění v oboru dětského divadla a recitace, a s Jakubem Hulákem), není nic děsivého ani hororového. Jedná se o velice milou, všudypřítomnou pohodou se vyznačující dvoudenní regionální přehlídku dětského divadla olomouckého kraje s postupem do celostátního kola Dětské scény. Odehrává se ve starých kasárnách, ty však připomínají jen červené cihly na fasádě budovy, nyní hezké architektonicky i lidsky. Nejděsivější na Poděsu je jen sprejová čmáranice nějakého syčáka, který si dovolil takto znectít tento jinak všemi uctívaný stánek olomoucké ZUŠ Žerotín Olomouc. Škola ale není pořadatelem Poděsu, veškerá tíž příprav a realizace spočívá na bedrech Dramacentra Sdružení D Olomouc. Stejně jako loni, kdy jsem tuto přehlídku navštívila poprvé, jsem obdivovala, jakou úžasnou pečlivostí, vstřícností, velkorysým finančním zajištěním (dárky pro soubory, stravování, ubytování) a odborným pochopením vůči všem účastníkům se Poděs vyznačuje. A každý poděsově zainteresovaný, kterého jsem před 6. dubnem potkala, mne ubezpečoval, jak se těší a nemůže dočkat: skutečně je to velmi oblíbená přehlídka.
Letos ale měli všichni, kdož kolem přehlídky běhali, trochu smutné oči, neboť dorazilo jen osm souborů, což je údajně nejméně ze všech sedmi ročníků. Dovolím si však slůvko „jen“ vložit do uvozovek, neboť na mě působil program bohatě, a i nemalý sál se mi zdál rozradostněnými dětmi i dospělými naplněný dostatečně. Pravdou však je, že i po odborné stránce se zdála být přehlídka maličko šedivou. Sice se neobjevily inscenace, které v oboru dětského divadla neradi vídáme (např. nevkusné napodobeniny dospělého činoherního divadla se vším všudy, kopie televizních zábavek apod.), ale na druhou stranu lektorský tým spolu s publikem žádné z představení nenadchlo do té míry, že by je s čistým svědomím nominoval na národní přehlídku. Přesto i po odborném nahlížení považuji letošní ročník za úspěšný, neboť představení se odehrávala před citlivým a vstřícným publikem, besedy s vedoucími souborů probíhaly smysluplně, věcně, konkrétně, se vzdělávacím aspektem a zejména s pochopením. Nahlíženo z obou pohledů - z mého lektorského a myslím, že i očima vedoucích souborů (alespoň soudě podle jejich reakcí). Rozborové sondy do procesů tvorby jednotlivých inscenací ukázaly, že všechny zúčastněné vedoucí, s ohledem na rozdílné podmínky a přístupy, pracují s dětmi citlivě a pokud se v inscenační tvorbě dopustily některých nepřesností a nedotažeností, stalo se tak pro nedostatek zkušeností a z neznalosti. Přičemž většina se jich v oboru vzdělává, či vzdělávat míní a nebojí se jít do konfrontace s jinými soubory, ostatně, i proto se na Poděsu ocitly. Proteplené poděsové atmosféře jistě napomohly i dětské dílny her a improvizací (vedli je pracovníci Sdružení D), zejména děti Poděs milují a těší se na něho.
Každý soubor jsme odměnili, přičemž jsme poctivě hledali, jak ocenění specifikovat a pojmenovat, což se mi nyní hodí pří následujícímu nastínění mozaiky představení, neboť naznačují, co bylo na inscenací nejlepší, nejsdělnější a co nejvíce fungovalo (představení uvádím tak, jak se hrála za sebou).
Libavské komety, ZŠ Libavá: Monika Nová a kolektiv / JAK SE MÁŠ…
Ocenění za soustředěný projev dětí na jevišti
Autorský příběh dvou dívek, kamarádek, které se ocitnou v psychiatrické léčebně, kde je víceméně neléčí strojoví lékaři. Příjemná minimalistická scéna, maximální soustředění starších dětí, které vzbuzuje v divácích jisté napětí. Příběh však působí nevystavěně, jednání postav postrádá motivaci, vztahy jsou jen naznačené. Inscenaci by prospěl nadhled, takto se občas ocitá na hranici sentimentu. Ale děti se účinně brání proti padnutí do banality svou upřímností a pravdivostí, zřejmě vědí o čem hrají a příběhu věří. Jen by zřejmě potřebovaly, aby jim vedoucí – režisérka pomohla v inscenační nabídce (obrazy v prostoru, mizanscény apod.), aby svůj příběh a téma lépe sdělily publiku.
Ráčci Roveňáčci, ZŠ Rovensko, vedoucí Pavla Schönová: Marka Míková, Martina Kolářová / JONÁŠ SPĚCHÁ DOMŮ
Ocenění za loutkářské provedení scény „Mouchy“
Vedoucí svému velkému souboru malých dětí, se kterým pracuje krátkou dobu, nabídla scénář inscenace, uvedené před časem na národní DS (pokud si vzpomínám, velmi sympaticky). Scénář, který ve Svitavách dobře fungoval, však dosti upravila. Hrálo se s plyšáky a dalšími hračkami, které si do dramaťáku přinesly samy děti. Děti, schované většinou za paravánem, vodění loutek příliš nezvládaly, hračky neoživovaly, většinou pouze držely v ruce. Řada výjimek však naznačovala, že nastolená cesta by mohla být tou správnou. Například velmi přirozeně, vystavěně a loutkově přímo skvostně vyšla scéna s Mouchami, přičemž při debatě o představení jsme se dozvěděli, že právě tu si soubor vytvořil sám, mimo výchozí scénář…
ZUŠ Šternberk: František Tichý, Jana Jurkasová a kol. / PŘÁTELSTVÍ NA VĚČNOST
Ocenění za práci s předlohou
Jednalo se o velmi náročné a složité východisko - František Tichý: Transport za věčnost (vítěz "Litera za knihu pro děti a mládež" v roce 2018). Inscenace se vrací k období Protektorátu Čech a Moravy v letech 1940–1943, přibližuje sílu nerozlučného dívčího (v knížce klučícího) přátelství, které se rozvíjí bez ohledu na zákazy a omezování, na bariéry a zdi terezínského ghetta, na hranice života a smrti. Knížka dosahuje účinnosti prostupováním literární fikce s autentickými dokumentárními materiály a přibližuje dobu z pohledu dvanáctiletého kluka, jenž zraje ovlivněn jak rodinou a statečnými postoji svého otce, tak kamarádstvím s Petrem Ginzem a dalšími chlapci soustředěnými kolem terezínského časopisu Vedem, a touto cestou se snažila jít i dramatizátorka a režisérka Jana Jurkasová. Příběh, v němž nechybí silný morální a etický aspekt, se souboru plus-minus předat podařilo, avšak starší děti, převážně dívky, působili na jevišti ne zcela přirozeně a uvěřitelně. Zejména ve scénách, ve kterých vstupovali do postav dospělých. Jakoby souboru velmi schopných, kultivovaných a pro jeviště vybavených dětí nebylo dostatečně nabídnuto dostatek motivací, mizanscén, pojmenování situací a vztahů. Snad proto situace a jednotlivé části postrádaly pointy a celé představení pak vyústění v tematické sdělení. Ale přes to všechno lze ocenit úctyhodnou práci jak dramatizátorskou, tak i pedagogickou.
My jsme všechno, jenom ne kuře na paprice, soubor ZUŠ Mohelnice, vedoucí Martina Kolářová: Eduard Pergner, Zdeněk Karel Slabý / DĚTI S CEDULKOU
Ocenění s doporučením na národní DS
Dovolím si zde ocitovat zdůvodnění doporučení mého poděsového lektorského kolegy Jakuba Huláka, se kterým se zcela ztotožňuji:
„Inscenace vychází z příběhů vybraných ze stejnojmenné knihy Eduarda Pergnera a Z. K. Slabého, která vyšla v r. 1982 a přinesla literární zpracování autentických osudů lidických dětí, které byly po vypálení a vyvraždění vesnice převezeny na převýchovu do Německa. Inscenace se záměrně vyhýbá psychologickému prožívání. Život před tragédií a následná ztráta domova jsou vyjádřeny výstižnou výtvarnou metaforou (dokreslování rodného domku na pásu papíru, jeho následná destrukce, deformace dětských papírových čepiček na identifikační cedulky, posléze cenovky...). Střední část inscenace, pojednávající život dívky Emilie v německé rodině je rozehrávána živě, zatím je ale nedodělaná a trpí absencí čitelných vztahů mezi postavami - především není jasné, jestli mezi hlavní hrdinkou a jejími německými pěstouny vznikl nějaký vztah. Další slabinou je zbytečná zatěžkanost začátku, kdy děti svým projevem zbytečně předznamenávají tragický duch příběhu. Nadbytečný patos také přinášejí sborově pronášená slova "žalujeme!". Vedoucí souboru si je ale všech těchto nedostatků dobře vědoma a většinu z nich je jistě schopna odstranit. Nezpochybnitelnou kvalitou inscenace je soustředěný a přesvědčivý projev dětí.“
Dramaťák ZUŠ Zábřeh: Daisy Mrázková / MOŘSKÝ RACEK
Ocenění za hravou souhru dětí na jevišti
Jednalo se o volnou dramatizaci, a jak uvádí vedoucí Ivana Markytánová v hlavičce scénáře, „koncipovanou pro skupinu proměnlivého počtu dětí ve věku od 5 do 10 let“. A skutečně – dětem bylo na jevišti velmi dobře, hravě a uvolněně, představení potom působilo mile, přirozeně a lyricky. Svou lyričností, abstraktností a obrazností je lze zařadit k zdařilým inscenacím dětských divadel poezie. Jen použité nonverbální prostředky by neměly mást, ale umocňovat, jak poetičnost, tak dopad příběhu, který se poněkud vytrácel, i když děti ho jistě znaly a věřily mu. Ale vcelku se jednalo o vynikající, vědomou a cílevědomou, dramaťáckou práci.
DS KIX při ZŠ a DDM Krasohled Zábřeh, dle scénáře Jiří Tepera volně zpracoval soubor s vedoucí Magdalénou Schwarzovou: VÁNOČNÍ SEN - na motivy povídky Charlese Dickense Vánoční koleda
Ocenění za práci s inscenačními prostředky
Jak již udělené ocenění napovídá, inscenace Vánoční sen na sebe upozornila snad největším počtem divadelních prostředků – scénickou hudbou, náročnou a propracovanou scénou, funkčním využitím stínohry, kostýmy (někdy s nadbytečným líčením), obrazy a vystavěnými situacemi, uceleným tvarem. Režisérka pracovala se zřejmou inscenační znalostí a zkušeností (ty nabyla, jak později při besedě řekla, v místním ochotnickém souboru). Realizace představení byla jistě pro soubor velmi náročná, ale děti na jevišti vystupovaly s jistotou, bez zmatků a stresů. Přičemž věkové složení souborů lze označit přinejmenším za různorodé – od prvňáčků až po téměř dospěláky. Posledně jmenovaní, chlapci, ztvárnili hlavní postavy – lakotného (později napraveného, tudíž dobráka a štědrého dárce) obchodníka Sroogeho a Jakuba Marleye, obchodníkova bývalého společníka, nyní ducha. Ostatní, mladší až nejmladší členové souboru, však nebyli nikterak odstrčeni, každý si jeviště užil dosyta. Někdy až příliš – když se snažily hrát a hrát, až došlo k přehrávání, až pitvoření (Srooge, a zejména Hrobník). To místy kazilo dojem z jinak velmi sympaticky sugestivního divadla, které se vyznačovalo jinak střídmými hororovými prvky a snovou atmosférou.
ZUŠ Uničov Kolektiv žáků ZUŠ Uničov / PIRÁTSKÝ SOUD, vedoucí Lenka Szokalová
Poděkování za účast
Začít se nějak musí, práce vedoucího dětského dramatického souboru je náročná, vzdělání pouze nestačí, zkušenosti se získávají dlouho a někdy poměrně náročnou cestou. To mi běželo hlavou po zhlédnutí tohoto představení starších dětí, které bylo spíše předváděčkou různých cvičení, více, či méně, zdařilých, zastřešených náznakem pirátského pseudopříběhu. Účast v přehlídkách děti často velmi motivuje do další činnosti, proto lze pochopit a ocenit začínající vedoucí, která se rozhodla vystoupit na Poděsu, ačkoliv věděla, že se souborem, který převzala nedávno, a se kterým se teprve hledá, nemá šanci získat nějaká ocenění, o postupu nemluvě. Ale děti si přehlídky užily, ledacos viděly a slyšely, vedoucí je ochotná naslouchat a hledat dál cestu ke svému dětskému divadlu.
V sobotu večer měli možnost účastníci přehlídky navštívit inspirativní klaunské představení Michala Chovance a Ondřeje Klíče CVIČENCI ZA ČÁROU. Inscenace vychází z Re-kabaretu Divadla Bolka Polívky a plně své poslání - pobavit, odlehčit a inspirovat - naplnila.
Díky za Krajské kolo dětské divadelní přehlídky Poděs 2019. Za inspirující víkend plný dětského divadla a skutečně přátelských setkání. Těšme se na další ročník.
za porotu Ema Zámečníková
Fotogalerie