Čtrnáctý ročník krajské dětské divadelní přehlídky Poděs proběhl o víkendu 14. a 15. 4. 2018 v prostorách ZUŠ Žerotín v Olomouci. Sešlo se deset divadelních souborů (+1 inspirativní), údajně na 120 malých nadšených divadelníků, proběhly workshopy s dětmi i smysluplné rozborové diskuse vedoucích s lektorskou trojkou: Jakubem Hulákem, Vladislavem Kracíkem (režisérem olomouckého divadla Tramtárie) a mojí maličkostí, Emou Zámečníkovou. Posledně jmenovaní měli za úkol z přehlídky vybrat nejlepší inscenace, jednu nominovat a další doporučit na celostátní Dětskou scénu 2018.
Musím uznat, že se zcela naplnila slova pořadatelů z pozvánky na Poděs: „Ale především tenhle víkend bude jako vždy o inspiraci a radosti, kterou může dětské divadlo přinést malým i velkým.“ Zdálo se mi, že každý, kdo se na přípravě podílel, dokazoval, že uvedené věty nejsou jen zvací frází:
1. Perfektní manažerské a organizační zajištění – málokde jsem se setkala s tak velkým počtem sponzorů (např. každý účastník obdržel tašku plnou darů, včetně trička + jiné radosti ze sponzorů plynoucích). Zřejmě zde uplatnili své zkušenosti pracovníci Sdružení D Olomouc, které je nestátní neziskovou organizací, jejíž hlavním pilířem jsou interaktivní prožitkové programy pro děti předškolního a školního věku a studenty středních škol. Od roku 2012 toto sdružení provozuje také vlastní prostor – Dramacentrum. Programy realizuje také přímo ve školách.
2. Řízení průběhu dobře sestaveného náročného programu, kdy vše klapalo jako hodinky, přitom bez nervozity, zmatků a soutěživé nevraživosti.
3. Nenásilné vytváření pohodové atmosféry – konferenciéři, dětští i dospělí, rozzářené děti vybíhající z dílen (těch jsem se samozřejmě neúčastnila, ale děti jsem viděla), levné mňamky a vlídná obsluha v improvizovaném bufíku. A snad i my, lektoři, spolu s naší tajemnicí Ivou Němečkovou, jsme k celkové náladě přispěli, neboť i naše rozhovory s vedoucími snad nikomu náladu nezkazily.
Pokud bych měla zhodnotit úroveň této přehlídky dětského divadla po odborné stránce, tak jako klidnou hladinu nezvlněnou ani mimořádnými propady, ani výjimečnou kvalitou. Pravda, při hodnocení dětských představení beru zřetel na celkový proces práce s dětmi: pedagogické možnosti a cíle, podmínky, za kterých je inscenace tvořena, zda soubor žije na venkově či ve městě, jakou má vedoucí zkušenost a talent (umělecký i pedagogický) a na další mnohé okolnosti, které ovlivní nejen život souboru, ale i podobu inscenací. Pokud bych však na toto všechno zapomněla a posuzovala představení jako divák, tak bych zřejmě některá vystoupení hodnotila jako nehotová, jiná jako povrchní a přímočaře doslovná a zatoužila po silném diváckém zážitku. Ale takto to neumím, se svými dlouholetými zkušenostmi z vedení dětských souborů nedokážu posuzovat pouze a jen divadelní představení. A proto jsem také byla spokojená, neboť snad každý soubor se svým vedoucím předvedl na Poděsu přiměřený, upřímně míněný výsledek svého úsilí o podobu své inscenace.
Nuže, co jsme viděli a o čem se mluvilo:
PVDramík při ZUŠ V. Ambrose, Prostějov
Roald Dahl: MATYLDA
Soubor vede zkušená a úspěšná vedoucí, herečka Jana Turčanová. Zvolila tematicky zajímavou předlohu o dívce, které její mimořádnost způsobuje problémy. Zřejmě náročná dramatizace většího celku nevyznívala přehledně, naopak spíše zmatečně. Děti byly evidentně na jevišti jako doma, přirozené a uvolněné – možná až příliš. Zdálo se, že je příběh poněkud nezajímá, ožily nejvíce při scéně ze školy, kdy si žáci přeříkávají limeriky, které si poněkud „zhanáčtily“, ale tato epizoda se odehrála mimo vyprávění příběhu, nepřispěla k jeho sdělení. Děti jako by nevěděly, o čem hrát. Na jevišti nevznikaly situace, ve kterých by se našly. Při rozborovém semináři vysvitlo, že představení děti hrají již delší dobu, chuť sdělovat již zřejmě vyprchala.
DS Pískající vršky, ZUŠ Mohelnice
Emer Stamp: ČUNÍKŮV SUPERTAJNÝ DENÍK
Soubor menších dětí působil velmi sehraně a přirozeně, děti téměř vždy sdělně a funkčně vyprávěly příběh o čuníkovi, který miluje svého sedláka, ale ten ho samozřejmě chová jen proto, aby ho zabil a snědl. Vše dobře dopadne, sedlák se stane vegetariánem a čuník je zachráněn. Představení bavilo publikum všemi možnými inscenačními prostředky, bylo vystavěné a promyšlené od začátku až do konce. Ne vždy sice vyšla pointa situací, někde bylo něčeho moc, někde něco málo chybělo, ale představení lze zařadit k tomu nejlepšímu, co jsme na přehlídce viděli. Jen samotnou předlohu pro svůj sentiment a seriálovou podbízivost nelze považovat za kvalitní dětskou literaturu, to ovšem záleží na individuálním vkusu. Každopádně při nahlédnutí do knížky musím ocenit práci vedoucí Martiny Kolářové i souboru, který lehké kýčovitosti nepodlehl a vlastně předal publiku předlohu povýšenou v její kvalitě.
Dramaťák Libavské komety, Libavá
Ivona Březinová: ZAVŘENÉ DVEŘE
Sympatický soubor starších dětí pod vedením Moniky Nové předvedl na přehlídce nahlédnutí do své práce s hororovou předlohou. Jejich snaha a mimořádné zaujetí sice vytvořilo potřebnou atmosféru, leč inscenačně působil celek nedodělaně a nefunkčně, snad díky nezkušenosti v používání divadelních prostředků, které se pro převedení této náročné předlohy nepodařilo nalést. Soustředění dětí a jejich touha po sdělení dokázaly však publikum zcela upoutat a zaujmout.
Dramatický kroužek při ZŠ Osecká, Lipník nad Bečvou
Markéta Dujsíková: O JÍROVI A JOHANCE
Na zcela jiném principu, než předcházející soubor, zřejmě pracuje dramatický kroužek ze ZŠ Osecká z Lipníku nad Bečvou. Vedoucí, a též autorka, či upravovatelka pohádky, dlouhá léta spolupracovala s místním tradičním ochotnickým souborem a podobně i vede děti. Napsala scénář, rodiče a prarodiče ušili kostýmy, děti se naučily textíky a zkoušelo se. Herci spíše jen publiku deklamovali jednotlivé repliky, děti se na jevišti nevnímaly, spíše jen pečlivě vykonávaly zadaný úkol. Celek však působil starobyle mile, děti (až na představitelku Dory, která se pitvořila) přirozeně a s nadšením odříkávaly své textíky, příběh byl odvyprávěn, takže s uvědoměním si za jakých okolností představeníčko vznikalo, mohu je do jisté míry přijmout.
Partička, soubor dramatické výchovy při ZŠ nám. Míru, Kojetín
Tereza Kratochvílová:
O VZNEŠENÉ JEŽIBABĚ;
O PRINCEZNĚ, KTERÁ TANCOVALA S ČERTEM
Zato přijmout výstupy souboru z Kojetína jsem měla problém, a zřejmě nejen já. Starší děti, šikovné, které by jistě přivítaly tematicky vhodnější východiska, než ujeté pohádky, se chovaly na jevišti neobratně, jakoby na něm nechtěly být, styděly se. Některé momenty působily až lascivně a hrubě. Soubor pracoval na výstupech velmi krátkou dobu, motivací jim byla účast na přehlídce, zřejmě nikoliv samotné představení.
DS Na větvi, ZUŠ Zábřeh
Siléne Edgarová, Paul Beorn:
14-14 PŘÁTELSTVÍ NAPŘÍČ STALETÍMI
Účastníci přehlídky téměř bez dechu sledovali představení, které přivezla se svým souborem Pavla Schönová. Dva stejně staří chlapci, jeden z roku 1914 a druhý 2014 si dopisují, přičemž ten z naší doby ví, že vesnice jeho kamaráda bude srovnána se zemí. Silný námět, avšak velmi náročná předloha. Souboru se podařilo do jisté míry převézt na jeviště něco ze složitého příběhu, narážel však na nezkušenost v používání divadelních prostředků a možná ho tlačil i čas, nestačil inscenaci dokončit do podoby, ve které ji chtěl mít. Některé důležité momenty příběhu zapadly, byly jen řečeny, nevyplynuly ze situací a okolností apod. Přesto, jak bylo napsáno, publikum představení přijalo, zásluhu na tomto úspěchu měli i oba hlavní představitelé, své postavy předávali velmi přirozeně a sdělně.
DS Partička ze Žabokudel při ZUŠ V. Ambrose, Prostějov
Jiří Holub, Hana Šprynarová: JAK SE ZBAVIT MSTIVÝ SONI
Pro svůj prostějovský soubor menších dětí, převážně holčičí, zvolila zkušená Hana Šprynarová několik epizod z často i mezi recitátory oblíbené knížky. A zřejmě udělala dobře, děti se s postavami a s nabídnutými situacemi zcela ztotožnily, hráli s velkou energií, která však měla smysl a kázeň. Jednotlivé scény byly až na výjimky velmi dobře vypointovány, střihy přesné, fungující. Představení soubor přivezl jako nové, téměř premiérové, tudíž některé scény, a bylo jich skutečně málo, čekají ještě na dotvoření.
Dětská divadelní skupina Mimoni při MĚKS Kojetín
na motivy Jana Wericha: LAKOMÁ BARKA
S obrovskou razancí vnikl na jeviště s masopustním rejem soubor z Kojetína. Pro něho malé jeviště zaplnil do posledního místa malovanými kulisami, děti různého věku byly oděny do detailu vypracovanými kostýmy, oblečení někdy doplňovalo pomalování obličeje, herci používaly pečlivě vyrobené rekvizity, žádná věc nechyběla, to vše doprovázel na harmoniku hrající režisér, autor scénáře, výtvarník scény (inspirován loutkovou Lakomou Barkou) a vedoucí souboru Milan Zahradník (o vedení se dělí s Janou Novákovou). Postavy prostých lidí mluvili hanáckým nářečím, pan učitel ovšem spisovně (to by Werich kókal). Všichni kolem jsou šťastní, publikum jásá. Některé písničky jsou příliš dlouhé, někdy zdržuje i zbytečná popisnost, kdy se jednání mluvně popíše, udělá a znova popíše, při některých situacích jakoby došly divadelní nápady (koukání Barky k učitelovým), kterými jinak představení jen hýří. Děti při tom všem humbuku jednají přirozeně, jen občas se objeví zbytečná manýra či pitvoření. Při rozborovém semináři oba vedoucí velmi vstřícně přistupovali k hodnocení. Bylo jasné, že svůj soubor milují, a že jej chtějí vést sice po svém a s ohledem na region, ve kterém všichni žijí, ale s respektováním zásad zdravého dětského divadla.
DS My jsme všechno, jenom ne kuře na paprice, ZUŠ Mohelnice
Richard Hughes, kolektiv souboru: GERTRUDA
S neobyčejně zajímavou, ale náročnou předlohou od finského autora se potýkal soubor s tímto dlouhým názvem. Starší děti, evidentně vybavené a zkušené, soustředěně vytvářely spíše jevištní obrazy, než situace, nesdělovaly příběh. A ten byl velmi zajímavý, hororově atmosférotvorný – zahozená panenka se mstí své holčičce. Zřejmě velmi obsáhlá předloha zmátla soubor tak, že se jim nepodařilo sdělit publiku její důležité momenty, a to zejména v expozici. Pak jsme vnímali spíše jen atmosféru vytvořenou rozmanitými divadelními prostředky, ale příběh nikoliv. Čili zajímavý, působivý, ale nečitelný výsledek.
PVDramec při ZUŠ V. Ambrose, Prostějov
Kolektiv souboru DIVADELNÍ AUTOMAT
S překvapením jsem četla v programu titul tohoto představení, zprvu jsem se domnívala, že se jedná o inspirativní představení. Viděla jsem je totiž v Prostějově na krajské postupové přehlídce na Mladou scénu, kam byl soubor doporučen. Ale bylo nám vedoucí, Janou Turčanovou, vysvětleno, že vzhledem k věkovému složení se může soubor ucházet i o postup na DS. Samozřejmě jsem se neubránila srovnání, což pro představení v Olomouci nedopadlo příznivě. Základem je jednoduché schéma, kdy divadelní automat rozjíždějí dva baviči penězi vybranými od publika. Automat se rozjede a hraje na přání publika různé žánry, od westernu po Shakespeara. V Prostějově se hrálo za denního světla, s dospělým, nebo téměř dospělým publikem, představení působilo hravě, zejména v improvizovaných, nebo částečně improvizovaných scénách. Baviči si vůbec nebyli jisti, jejich manipulacím se publikum smálo, byli to přirození „truhlíci“. V Olomouci, na vyšším jevišti s oponou, s tmou v hledišti, kde bylo převážně dětské publikum, které většině vtipů nerozumělo, bylo vzájemné vnímání jeviště – hlediště od prostějovského dosti odlišné, vlastně téměř žádné. To vedlo ze strany jeviště k podbízení se, zejména oněch bavičů, k přehrávání a pitvoření, tím víc, čím více publikum mlčelo. Tato zkušenost potvrzuje, že když má inscenace hlubší sdělení, se kterým soubor souzní, kdy nejde jen o to, podbízivě pobavit a rozesmát publikum, nepůsobí představení lacině, i když se tzv. nepovede.
Lektorská trojka rozhodla, a velmi se shodla, že nebude na celostátní DS žádnou inscenaci nominovat. Doporučeny do širšího výběru byly tři inscenace: Čuníkův supertajný deník, 14-14 přátelství napříč staletími a Jak se zbavit mstivé Soni. Dále se trojka rozhodla ocenit vedoucí Moniku Novou za práci se souborem při tvorbě inscenace Zavřené dveře a soubor Mimoni za energii vloženou do inscenace Lakomá Barka.
Ema Zámečníková
Fotogalerie